Storia e Cultura a Caorle

Historie Caorle

Historie Caorle je dávnější, než by se zdálo. V bezprostředním okolí, v okruhu cca 4 km, byla nalezeny známky prehistorického osídlení, konkrétně nádobí pocházející z doby bronzové, čili z 15. – 16. století před n. l.

Město poté zažilo románskou epochu a jak cituje slavný Plinio Il Vecchio, soudobé Porto Falconera bylo „Il Portus Reatinum“: nejdůležitějším románským přístavem severního Jadranu, ve kterém císařské triéry kotvily za účelem nakládání a vykládání lidí a zboží. Odsud malá plavidla plula dál po „flumen Reatinum“, dnes řeka Lemene, až do města Julia Concordia (Concordia Sagittaria), které bylo významné svou výrobou šípů.

 

Caorle a Římané

Důkazem opravdového osídlení z římského období jsou dva pohřební oltáře objevené na území Caorle. Prvním je Batolův oltář, který byl nalezen počátkem 19. století v blízkosti dómu a dnes je uložen v muzeu ve městě Concordia. Tento oltář kromě zajímavého latinského nápisu, který shrnuje závěť námořníka Batoly, má po stranách reliéfy vypodobňující mytologické postavy. Dále je zde oltář rodiny Licovia, dnes uložený v caorlském dómu, který zobrazuje složení samotné rodiny. Zajímavé jsou postranní rytiny vypodobňující nože, sekery a dláta: nářadí napovídající, že rodina provozovala umělecká řemesla. Ostrovy a laguny města Caorle se zalidnily až v 5. století n.l. převážně kvůli barbarským invazím.

Kdy začalo růst obyvatelstvo Caorle? V roce 452 Hunský král Attila drancoval město Aquileia a Concordia a přinutil obyvatele těchto měst k uchýlení se podél spletitých kanálů laguny, kde kromě Caorle vystupovaly i blízké ostrovy Grado, Equilio, Malamocco, Rivoalto. Takto byly položeny základy Benátské republiky. A také Caorle se stává sídlem biskupů.

Historie Caorle pak kopíruje paralelní rozvoj v Benátkách, se kterými je spojeno úzkými obchodními i společenskými vztahy. Následovala staletí plná důležitých událostí, momenty ekonomického rozmachu se střídaly s dramatickými a bolestnými pády. Jako příklad můžeme jmenovat válku mezi Janovem a Benátkami v letech 1378–1381, do které bylo zapojeno i Caorle a ze které vyšlo vítězně.

Caorle a Napoleon

Od roku 1797 Caorle stejně jako blízké Benátky spadá pod vládu Napoleona a poté přechází do rukou Habsburků. Pustošení Francouzů je značné. Kromě odvezení mnoha předmětů vysoké umělecké i ekonomické hodnoty byly zničeny všechny symboly z mramoru, především pak okřídlení lvi symbolizující Benátskou republiku. Proto dnes na barevných domech v centru města najdeme pouze několik exemplářů těchto okřídlených benátských lvů.

Obě dvě světové války pak přinesly městu zmatek a útrapy: mnozí mladí padli během bojů a poválečné období se jevilo jako velmi obtížné.

Okolo roku 1960 se zrodilo nové odvětví – turismus. Mnozí Caorlčané opouští své těžké rybářské povolání a vrhají se na lehčí a výnosnější druh obživy. A daří se jim to dobře díky pohostinné a dobrosrdečné povaze, která se stává stěžejní ve vztazích s turisty.

Caorlčané: národ rybářů hoteliérů a …spisovatelů!

V průběhu posledních let se totiž stále více Caorlčanů vrhlo na psaní s bezpochyby dobrým výsledkem. Za zmínku stojících knih bylo napsáno opravdu hodně. Rozhodli jsme se proto uvést přehled těch publikovaných v posledních měsících. Mezi nimi zaslouží zvláštní pozornost kniha „Lagunský příběh racka a rybáře“ od Maria Rosettiho přezdívaného „Kasička“. Jedná se o příběh z větší části autobiografický, vzpomínkový, který popisuje nejoblíbenější scény rybářů z Caorle: lagunu typickou svým klidem a zbarvením, slaměné chýše „casoni“, které jsou dědictvím tisícileté tradice. Skrze vyprávění plného emocí, které se zrodily setkáním rybáře a mláděte racka s poraněným křídlem, autor nabízí chvíle k zamyšlení se na touhou po svobodě, nad vztahem člověka k přírodě a nad propojením s tradicemi a kulturou laguny.

Další knihou oceňovanou i kritikou a pyšnící se oceněním ze soutěže „Cetonaverde“, je „Brožura pro nestabilního dojíždějícího“ (editor Le Voci della Luna, 2011), jejímž autorem je Pietro Simon Ostan. Je to sbírka poezie v italštině a v benátském dialektu, která balancuje na tématech nestability a ironie. Ostan, který je profesí učitelem na druhém stupni základní školy „Enrico Fermi“ v Caorle, prožívá ve svých verších obtížné podmínky současné generace, kterou popisuje jako nikdy se nevzdávající a připomínající velkého básníka Andreu Zanzotto. Toto dílo je Ostanovou druhou knihou. Taktéž jeho první kniha „Život zachraňující skok“ (Campanotto, 2006) byla sbírkou básní.

Z úplně jiného soudku nemůžeme nezmínit „Stříbrnou tabatěrku“, kterou napsal Vittorio Emanuele Dalla Bella. Je to historický román zobrazující tragické události ztroskotání ponorky „Pietro Calvi“ z Regia Marina, které se stalo v noci dne 14. července roku 1942. Autor Dalla Bella je opravdovým expertem na podmořskou válku mezi Italy a Angličany během druhé světové války. Tato jeho vášeň pro historii ho dovedla k napsání dalšího románu „Ponorka Da Vinci – poslední mise“ popisující bitvy a potopení lodě „Da Vinci“, na které sloužil i mladý námořník z Caorle Perillo Gusso.

Kniha „Stříbrná tabatěrka“ (vydaná na národní úrovni na www.tuttosoria.it, Ermanno Albertelli Editore) byla nedávno představena ve dvou důležitých klubech vojenského námořnictva v Brindisi a v Římě. Na přehlídce v Římě poslouchalo autorova slova přes 200 lidí, mezi nimi i admirál Maurizio Gemignani, prezident Asociace italských námořníků Paolo Pagnotella a Paola Longobardo – dcera kapitána ponorky „Calvi“.

Za zmínku stojí i kniha „Krátké povídky pro děti“, jejímž autorem je Franco Lo Presti, bývalý učitel v penzi. Tato kniha byla představena před několika měsíci v rámci kulturních setkání pořádaných vedením města Caorle.

 

Cesta za poznáním vnitrozemí

(fotografovala Elisa Silvia Rambelli)

Která z přímořských lokalit může nabídnout v okruhu 30 kilometrů tak nádherná města plná historie a tradic? Pokud navštěvujete naše webové stránky, tak již víte, že je to samozřejmě Caorle.

Dnes vám chceme nabídnout výlet z Caorle do vnitrozemí, abychom vás seznámili se dvěma velmi důležitými oblastmi Východního Benátska: jsou jimi Portogruaro a starodávné římské město Concordia Sagittaria. Fotografka s výjimečným talentem Elisa Silvia Rambelli nám díky svým záběrům přiblíží krásy Východního Benátska.

Portogruaro

Zhruba 28 kilometrů od Caorle, na březích řeky Lemene se rozprostírá město Portogruaro. Jeho založení sahá až do roku 1140 a je to právě řeka, která určovala dějiny města, jelikož říční řípřístav byl důležitou zastávkou obchodníků směřujících do Benátek.

Procházkou centrem města Portogruaro se můžete zastavit a obdivovat jedno s nejhezčích zákoutí města: „Mlýny Sv. Andrey“. Tyto dvě kamenné, téměř souměrné budovy jsou umístěny uprostřed řeky a dozírají na její tok. Mlýnská kola, která uvádí do pohybu neustálá síla proudu, navozují atmosféru klidu a vyrovnanosti.

Díky hře světel odrážejících se na hladině vznikají opravdu podmanivé snímky tohoto malého kousku ráje. Původ Mlýnů sahá až do středověku, ale v průběhu staletí tyto dvě budovy prošly mnohými přestavbami, které jim daly nynější vzhled. Dnes je v budovách umístěna Galerie současného umění.

Za touto „oázou zelené vody“ se nachází podmanivé centrum plné historických památek. Radnice Palazzo Municipale dominující náměstí Piazza Reppublica je jedním ze symbolů města. Byla vystavěna v gotickém slohu s obnaženými kameny a výrazným cimbuřím. Impozantní radnice připomíná slávu a bohatství města v minulých stoletích. Nejprve bylo Portogruaro v držení Benátské republiky, poté přešlo mírovou smlouvou z Campo-Formia uzavřenou v roce 1797 z Napoleona na Habsburskou republiku, aby se následně v roce 1866 stalo součástí Italského království.

Hned vedle radnice se nachází studna Pilacorte (1494) se dvěma bronzovými jeřáby, kteří jsou symbolem města a na černobílých i barevných snímcích od Elisy jsou nepřehlédnutelní. Pár metrů od nich se nachází památník padlých v první světové válce, který byl realizován ve dvacátých letech. Pomník jezdce s koněm vyobrazuje v moderním pojetí staré veronské posvátné sochy.

Fotografie nás dál vedou na náměstíčko, kde se nachází nejdůležitější duchovní místo „Duomo di Sant´Andrea“. V kostele najdeme velmi zajímavá benátská plátna pocházející z 16. – 18. století, můžeme jmenovat obraz „Madonna delle Grazie“ od Pietra Damini (1612-1631). Vedle kostela se tyčí věž se zvonicí v románském stylu.

Zajímavost: Věž se v minulosti několikrát zvyšovala až na současných 60 metrů. Během let se ale stále více nakláněla, čímž budila obavy z její nestability. Dnes je četnými zákroky stabilizována a nabízí tak svou šikmostí příležitost k jedinečným fotografiím.

Další krásnou procházku nabízí ulice Via Roma, hlavní tepna města, která nás dovede až do samého jádra historického města. Tato krátká ulice kdysi nazývaná „mlýnská cesta“ spojuje dva břehy řeky Lemene. Cestu lemují nejdůležitější stavby města jako Villa Comunale, známá též jako Marzottův palác. Uvnitř této vily se nachází Parco della Pace, další oáza klidu a ideální místo pro každého milovníka fotografování. Naproti přes ulici stojí dům s renesančními freskami z 16. století.

Portogruaro kdysi obehnané hradbami a příkopy se dodnes pyšní třemi starými branami do historického centra. Jsou jimi Porta San Giovanni (z 12. století), Porta San Gottardo (polovina 12. století) uzavírající Via dei Martini se zachovanou částí starých městských hradeb, a konečně Porta Sant´Agnese, která si se všech nejvíc zachovala gotické znaky z 13. století. V hradební věži dnes sídlí Městské muzeum.

 

Concordia Sagittaria

Zhruba 2 kilometry od Portogruara se nachází území, jehož historie sahá až do dob antického osídlení Římany. Město bylo založeno v roce 42 př. n. l. mezi dvěma důležitými obchodními cestami Via Annia a Via Postumia, a zároveň na řece Lemene, která byla stěžejní spojnicí s Caorle a celým Jadranem. Ve městě jsou k vidění zbytky z římského období i z raného křesťanství, což láká milovníky historie. Archeologické výkopy započaté koncem 19. století a pokračující během celého 20. století odhalily starý most z 2. – 3. století n.l. a také divadlo.

Následovalo odkrytí fóra a výrobny šípů, podle níž město Concordia Sagittaria odvodilo své jméno. V ulici Via dei Pozzi Romani na levém břehu řeky Lemene byl odhalen hromadný hrob vojáků čítající 260 sarkofágů z pozdní doby antické. Pozůstatky byly převezeny do Národního concordského muzea nacházejícího se v Portogruaru, v ulici Via del Seminario.

Kdo má rád historii, nemůže opomenout návštěvu v těsné blízkosti katedrály. Zde byly během výkopů v letech 1950 – 1970 nalezeny dvě pohanské hrobky se třemi velmi zachovalými nikami. Nedaleko se také nacházejí pozůstatky stavby „Trichora Martyrium“ se třemi apsidami vystavěnými kolem roku 350 n.l. za účelem oslav umučených křesťanů během pronásledování za vlády císaře Diokleciána.

Samotná katedrála Cattedrale di Santo Stefano pochází z poloviny 10. století a představuje jedno z nejzajímavějších duchovních míst Východního Benátska. Uvnitř katedrály se nacházejí předměty nesmírné hodnoty, např. nádoba na svěcenou vodu z řeckého mramoru pocházející z 1. stolení n.l.

Za katedrálou se nachází další vzácný objekt – Křtitelnice se zvonicí. Nechal ji postavit biskup Regimpoto, jehož hrobka je zachována uvnitř budovy. Architektonicky připomíná zevnějšek stavby byzantsko-ravennský styl, zatímco uvnitř nalezneme velmi cenné biblické fresky.

Než opustíme město Concordia, musíme se podívat i na pozůstatky baziliky Apostolorum Maior, která je ukryta pod katedrálou. Tato stará bazilika byla postavena, aby uchovávala cenné relikvie svatého Jana Evangelisty, Jana Křtitele, Andrei, Tomáše a Lukáše.

To, o čem jsme vám vyprávěli a díky fotografiím Elisy ukázali, je jen pouhou ukázkou z krás těchto dvou měst, která jsou perlami benátského vnitrozemí. Pokud tedy budete trávit dovolenou v Caorle, můžete uspokojit nejen chuť po slunci a moři, ale i tu po kultuře a historii.

By using our services, you agree to our use of cookies.